AVL - Mizuno amatérská volejbalová liga

Jako malý holky jsme se do balonu učily pinkat spolu. Já se dnes volejbalem bavím na AVLce, ona se přes pražský Olymp dostala až do Itálie. Od loňské sezóny hájí dvaadvacetiletá Terka Vanžurová coby přihrávající smečařka barvy klubu Igor Gorgonzola Novara, jemuž se i její přičiněním podařilo postoupit do nejvyšší soutěže A1. Teď se benešovská rodačka objevila také v nominaci do národního týmu. Loni se jí musela kvůli odpočinku po operaci ramene vzdát.

Volejbalu se věnuješ prakticky odmala. Stálo to hodně sil a odříkání dopracovat se až tam, kde právě jsi?
Volejbalu se věnuji od sedmi let. Teď jsem oslavila dvaadvacáté narozeniny. Takže se dá říct, že jsem mu obětovala celé svoje dospívaní. Profesionálně jsem se volejbalu začala věnovat v patnácti, když jsem začala hrát v Olympu Praha. Střední školu jsem si samozřejmě vybrala sportovní gymnázium, i když jsem se zaříkávala, že na gympl nikdy nepůjdu. Bohužel to jinak neělo. Všechno se nakonec podřídilo volejbalu. Celý můj život. Myslím si, že to stálo strašně moc odříkaní, ale nikdy mě nenapadlo, že to tak nemá být. 

Představovala sis už tehdy, že by ses někdy volejbalu věnovala až takhle?
Když jsem začínala hrát v Benešově, tak určitě ne. Byla to pro mne jenom zábavná výplň mého času. Bavilo mě být v kolektivu. jezdit o víkendech na zápasy, v létě na soustředění a prostě se jen neflákat doma u televize. Trvalo mi docela dlouho, než jsem si začala myslet, že bych mohla volejbal hrát opravdu profesionálně. Myslím si, že jsem si to poprvé uvědomila, až když mi přišla první pozvánka do národního družstva žen. Byla to úplně nová zkušenost. Všechny starší holky, které jsem tam potkala, mě usvědčily v tom, že je to to, co chci v životě dělat. A nakonec mi to i vyšlo.

Jak vzpomínáš na svoje volejbalové dětství? Kolik tréninků, kolik času na volejbale?
Na svoje volejbalové začátky vzpomínám strašně ráda. Jak v Benešově, tak v Praze. Zažila jsem tolik úžasných okamžiků, které bych asi nikdy nezažila nebýt volejbalu. Samozřejmě to stálo hodně casu. Víkendy většinou plné turnajů, zápasů nebo soustředění. Ze začátku, ještě jako hráčka Benešova, tři tréninky v týdnu. V Praze už to bylo pět tréninků. Když jsem začala hrát ženskou extraligu, dokonce sedm tréninků v týdnu. A teď v mém aktuálním klubu devět tréninků, plus zápas. Času na letní radovánky bylo, čím dál méně a méně. Poslední roky se mi stává, že mám maximálně 10 dní volna. 

Znám spoustu holek, včetně mě, které začínaly spolu s tebou. Kdybychom se na to nevykašlaly, byla by šance to taky někam dotáhnout? Co vše bylo třeba? Velká píle, nebo i zásah talentu a genetiky?
Myslím si, že je potřeba od všeho něco, a když je tam od něčeho maličko víc, tím líp. Moji rodiče volejbal nikdy nehráli, ale u mě se prostě projevil talent, za který jsem neskutečně vděčná. Bohužel to ale neznamená, že si můžu někdy ulevit a spoléhat na něj. Právě naopak. Pak je podle mě nezbytná trpělivost. Volejbal není sport, který se někdo naučí skvěle hrát za týden, měsíc nebo rok. Chce to strašně moc času a píle a stejně to nikdy nebude dokonalé. To si myslím, je i jeden z hlavních důvodů, proč mladé hráčky s volejbalem nakonec skončí, nebo ho odsunou na druhou kolej. Já naštěstí měla a stále mám podporující rodinu, která viděla dřív než já, že se tomu můžu věnovat profesionálně, a když jsem to chtěla vzdát, prostě mě nenechali s tím seknout.

Podpora rodiny je tedy asi klíčová.
Strašně důležitá. Ta psychická snad o něco důležitější než finanční. Já můžu mluvit o neuvěřitelně velké podpoře ze strany celé mojí rodiny. Bez nich bych se nejspíš nedostala tam, kde jsem.

Asi je i rozdíl mezi tím, kdy jsi hrála za Olymp a když hraješ teď za Itálii?
V Olympu jsem byla, dá se říct ještě poloprofesionálka, protože jsem stejně jako všechny holky ještě studovala. Tady už je to moje práce. Něco, čím se živím a zároveň mě to baví. Ale i přístup všech tady je úplně jiný. Na zápas nám chodí tři tisíce fanoušků! Když jdu nakupovat do obchodního centra, lidé mě poznávají. Máme k dispozici fyzioterapeuty, doktory, asistenty a dobrovolníky. Troufám si říct, že ten skok mezi Prahou a Italii byl víc než obrovsky. Ve všech směrech. 

Jak jde hraní v Itálii skloubit se školou?
Ještě když jsem hrála v Praze, studovala jsem Policejní akademii. Tu jsem ale kvůli mému angažmá v Italii přerušila. Samozřejmě bych chtěla začít opět něco studovat, protože volejbal nebudu hrát věcně.

Myslím ale, že o sobě už můžeš říct, že jsi profesionální hráčka. Dokud to půjde, chceš se volejbalem živit?
Volejbal jednoznačně zatím vítězí nad školou. Nikdy jsem nebyla milovník studia, takže to, že u mě zvítězil volejbal, se dalo čekat. V příštích několika letech, pokud to zdraví dovolí, se chci živit volejbalem jako profesionální hráčka.

Stýská se ti po Čechách? Jak často sem jezdíš?
Samozřejmě se mi stýská. Je to můj první rok a půl tak daleko od rodiny a všech přátel. První měsíce byly hodně náročné, ale člověk se s tím nakonec naučí žít, protože mu vlastně ani nic jiného nezbývá. Těch možností podívat se domů není za sezónu moc. A když už je čas, tak jsou to maximálně tři, výjimečně čtyři dny. Silvestr i Štědrý den jsem strávila tady.

Šla jsi do úplně nového prostředí, nebo s tebou putoval někdo známý, blízký?
Nikoho jsem si s sebou nevzala. Jsem tady sama, ale mám obrovské štěstí, protože druhá cizinka v týmu je Slovenka. Takže se necítím tak daleko od domova a vždy si můžu s někým popovídat. 

Bylo soužití s novým týmem náročné nebo díky společnému zájmu člověk rychle zapadne? Asi i trochu musí, když na hřišti musí fungovat jako tým?
Mně ze začátku trošku brzdila jazyková bariéra. Anglicky v týmu mluví málokdo a trenér mezi ně nepatří. Naštěstí jsem měla chabé základy z nároďaku. Ty jsem postupně prohlubovala, a co se týče volejbalu, teď už s italštinou nemám problém. Kolektiv holek je tady dobrý, nemůžu si na nic vyloženě stěžovat. Náturu mají Italky maličko odlišnou, ale člověk si na to poměrně rychle zvykne. 

Máš čas i na holčičí věci? Nakupování, kavárny, …? Můžete si dopřát i trochu toho nočního života?
Čas na tyhle věci se vždycky dokáže někde najít. Kafe je tady jednou z nejdůležitějších věcí v životě a nakupovaní vlastně taky. Když zrovna netrénuju, snažím se hodně odpočívat. Jakýmkoliv způsobem. Poblíž Novary se nachází nádherná jezera, centrum módy Miláno nebo krásné olympijské město Turín. Aktivitu pro volný den si tady člověk vždycky najde. 

Jste pod dohledem trenérů, i co se týče stravy nebo si můžeš dopřávat, na co máš chuť? Na čem z italské kuchyně ulítáváš nejvíc?
Samozřejmě, že se tady tyto věci řeší. Každá se o svoje tělo musíme starat ve všech ohledech. Každá máme svoje návyky a triky, ale trenéři jsou vždycky připraveni poradit.

A ohledně italské kuchyně bych se spíš ptala, na čem neulítávám (smích).  Úplně jsem italské kuchyni podlehla a zatím jsem neochutnala nic, co bych si nezamilovala.

Autor: Eva Fryšarová pro MF DNES
Foto: Fabio Cucchetti, Facebook Terky Vanžurové