AVL - Mizuno amatérská volejbalová liga

Jakmile se trochu zaběhnete, potřebujete běhat všude. To je vlastně i jeden z benefitů běhu – poznáváte nová místa. Tož vypravila jsem se do Hradce Králové na Křížovou desítku. Druhým důvodem bylo, že závod pořádalo občanské sdružení Sportvisio, náš partner AVL a Běžím s AVL (díky tomu máš na Hradecký půlmaraton 12. října slevu 50 korun).

Nutno dodat, že celé soboty jsem se trochu děsila, neboť přede mnou byla kromě další běžecké výzvy také výzva logistická, a to dostat se veřejnou dopravou z Prahy na místo konání v neznámém Hradci, a pak se přesunout do Liberce. I přes všechna zpoždění, která jsem musela jak jinak než dobíhat, to naštěstí klaplo dle plánu.

Jsem trochu závodní ignorant, před akcí mi stačí vědět, kde a kolik se běží a v kolik hodin se startuje (snad se někdy omylem neocitnu na nějakém vysokohorském trailu!). Tudíž až na místě jsem se dozvěděla, že se běží do kříže (proto taky křížová, že jo?).

Závod se koná v krásném prostředí hradeckých lesů; možná to zní jako reklamní klišé, ale jinak to říct nejde. Přitom se běží po asfaltce. Počasí je ideálně jarní. Sluníčko, které ale většinou schovávají stromy, a příjemný chládek.

Na startu pěti a desetikilometrového závodu nás jsou tři stovky. S půlhodinovým náskokem vybíhá hradecký rodák, veterán Jiří Soukup. Tomu se skoro až nechce věřit! Se svým rokem narození 1927 je nejstarším maratoncem u nás i na Slovensku.

Přes funkční triko si vezmu reklamu na Běžím s AVL:) a vlasy pojistím designově velmi povedenou čelenkou Hradeckého půlmaratonu.

Start. Tradiční trio sluchátka, hudba, Sport Tracker.

Asi už chápu, proč se všichni před závodem rozbíhají, první kilometr lehce trpím, nejradši bych se schovala do lesa. Jenže tohle je další pozitivum hromadných akcí: přece se v tom sunoucím davu nesbalíte a nejdete domů. Je to jakási běžecká pospolitost.

Kolem třetího kilometru se tradičně ozývá rameno. Jak dlouho ještě hodlám čekat, než si zajdu na fyzio?!

Tahle trať do kříže zvládá být motivující, ale i naopak. Jakmile jednou běžíte nahoru, těšíte se, že nazpátek si trochu odpočinete z kopce. Na druhou stranu, každou chvíli máte na očích, kdo všechno je před vámi. Holka, která má jednu zafáčovanou, možná zlomenou, ruku k tělu, bosý běžec v kostkované sukni (viděla jsem ho i na Běhu pro Unicef a půlmaratonu, teď už vím, že to je Tomáš Zahálka), lidé o generaci starší. Včetně skoro devadesátiletého veterána. Já vím, měl ten náskok, ale… Taky se ale s těmito lidmi můžete vzájemně podporovat.

Na to, že někteří jsou už v cíli, zatímco vy vstupujete teprve do druhé půlky, je lepší nemyslet.

Po počátečním „asiumření“ se mi daří držet skvěle konstantní tempo, kilometr pod 6 minut, v průměru mi to vychází 5:43 minut na kilometr. Poslední dva kilometry cítím formu, ještě víc zrychluju a dokonce i někoho předběhnu! I chlapa!

Cílová brána je vidět už nějakou chvíli, blízkost cíle je však jen zdánlivá, nechci ale zpomalovat. To vydržím, pak si odpočinu, říkám si.

Na posledním kilometru vytvořím se dvěma závodnicemi růžovo-fialový minipeleton, běžíme spolu. Zkusím se hecnout a obě děvčata předbíhám. Jedna z dívek to asi měla promyšlené ještě lépe a asi třicet metrů před cílem sviští ona přede mě.

Cílový čas 59:05, jenže já mám ráda svůj SportTracker, na vzdálenosti 10 kilometrů mi ukazuje 57:27, což je pro mě důležitější. Je to zároveň moje nejrychlejší desítka, byť čas je stále lehce pod hodinu.

Takže mi nekazí radost ani to, že mezi 243 desetikilometrovými běžci jsem až 220. Především to byla prima akce!

Psali jsme také:

Evíkův blog: Desítku jsem zlepšila o deset minut. Ještě chci lamentovat nad časem z půlky?
Evíkův blog: Pár začátečnických chyb a zklamání z času. Můj pražský půlmaraton 2014
Evíkův blog: Malá předzávodní euforie. A chci být jako Murakami! Běhat a psát
Rád své euforické závodní pocity předávám ostatním, říká hledač limitů Roman Šinkovský
Evíkův blog: Svůj první závod jsem chtěla po pěti stech metrech vzdát

Autor: Eva Fryšarová
Foto: Archiv Sportvisio a archiv autorky