AVL - Mizuno amatérská volejbalová liga

V rámci přípravy na Běžím s AVL 28. září v Praze na Ladronce zaběhla jsem si desetikilometrový We Run Prague. Svůj osobní cíl jsem splnila: držet si konstantní tempo a až do cíle nepolevit. Konečný verdikt: 01:07:29. Což je prakticky i můj tréninkový čas. Fakt je ten, že když jsem se před pár měsíci přihlašovala, cíl byl jiný, dát to pod hodinu, třeba za pětapadesát minut.

To jsem si ovšem slibovala, jak budu poctivě trénovat a po vzoru japonského spisovatele Haruki Murakamiho (jeho kniho O čem mluvím, když mluvím o běhání, jsem zhltla jedním dechem) budu skoro denně na okruhu na Ladronce; nebo obden. Realita byla nakonec úplně jiná: buď jsem byla na písku, nebo jsem měla práci, nebo jsem byla s kamarádkou, nebo jsem byla unavená, … - důvodů si člověk vždycky vykouzlí milion. Ale zaběhat jsem si šla tak jednou za čtrnáct dní, v lepším případě za týden a náramně se divila, kde je těch deset třináct kiláčků, které jsem relativně v klidu zdolávala, když jsem běhala poctivě – pravidelně.

Týden před We Run Prague jsem dala dvakrát okruh Ladronky – 4,2km. Žádná sláva. Na druhou stranu jsem i postrádala větší motivaci (není půlmaraton 15. září v Ústí dostatečnou motivací?!). Zatímco předtím jsem si během čistila hlavu, vypnula, ale i dostávala nápady, teď jsem se do tohohle módu nějak nemohla přepnout.

Díky absenci tréninku byl tedy cíl jasný: DOBĚHNOUT. A to i přesto, že jsem porušila doporučované před závodem odpočívat: středa, čtvrtek, pátek celkem náročný beach. Alespoň, že jsem dostatečně spala, nekašlala na strečink, který ještě podporovala emulzemi EFFFI (k tomu každé ráno nakopnutí česnekovou tinkturou Allivictus).

DEN D.

Ke snídani si vařím ovesnou kaši slazenou javorovým sirupem, sušenými švestkami a mandlemi. Zároveň se během celého dne snažím dost pít. Ráno mi píše kamarád Honza, který na poslední chvíli sehnal startovní číslo, a hlavně, který se do běhu neuvěřitelně opřel (připravujeme jeho příběh); mimochodem mi je jasné, že ač ještě nedávno měl problém se třemi kilometry, dnes mě předběhne.

„Seš nervózní?“ ptá se mě.

Překvapivě nejsem, naprogramovala jsem se na „běžím na pohodu“. A hlavně zkazit to nebo naštvat můžu jen sama sebe. Žádný parťák jako na beachi, žádných pět dalších lidí na palubovce.

K obědu si připravuji bramborovou kaši – sacharidy – a šmakouna – bílkovinu, nějaká zeleninka a zas hodně vody. Na chvíli se ještě natáhnu, pak zkontroluju výbavu a vyrážím.

Hned na tramvajové zastávce potkávám „kolegu“ v šedém triku – stejném jako mám já, jen s jiným mottem – to si každý vybral při registraci. Usmějeme se na sebe, a čím víc se blížíme Žlutým lázním, odkud startujeme, tím se koncentrace běžeckých stejnokrojů v nacpané tramvaji zvyšuje. Jakoby platilo, kdo dnes nemá šedé triko, je out.

Přiznám se, že už trochu nervózní začínám být. Hlavně je mi horko, ještě jsem nevyběhla.

Mám štěstí, že hned u vchodu potkám kamaráda Honzu. Prohodíme pár slov a vytvoříme několik různých fotek:) Samozřejmě se nezapomeneme vyfotit s cedulkami Běžím s AVL 28. září 2013 a www.bezimsavl.cz.

Čas startu se blíží, připomíná nám moderátor. Zatímco v poledne bylo vedro, teď to spíš vypadá na déšť. Loňský scénář se naštěstí neopakuje a nakonec se udělá na běh úplně ideální počasí.

Věci do úschovny, poslední napít se, zbaštit energii v tyčince a už už se řadit do koridoru podle odhadovaného času. Připravit hudbu do sluchátek, nastartovat aplikaci endomondo a odpočítávat poslední minutky.

Start! Deset tisíc nadšenců. Šedivý had.

Ačkoliv závod odstartoval, na nás se ještě furt nedostává. Možná chvíli popoběhneme nebo uděláme pár rychlých kroků, ale rozeběhnout se můžeme opravdu až u startovní brány.

Mám pocit, že mě předbíhá asi tisíc lidí, ale snažím se jich nedbat a držím si tempo, na které jsme zvyklá. Odmítám přepálit začátek, jak to umím. Jsem naučená běhat kilometr za šest minut dvacet třicet vteřin, často ale po prvním kiláku zjistím, že jsem byla i o minutu rychlejší, a to je později znát. Dnes se tedy snažím být trpělivá, a daří se mi to. 

Nicméně po pěti stech metrech mám chuť zběhnout z trati a vykašlat se na to. Tenhle pocit trvá asi až do třetího kilometru. Nemůžu se dostat do toho potřebného rozpoložení. Naštěstí mi to ta masa lidí přede mnou nedovolí. Navíc, když vidím, že už teď někteří přešli do rychlé chůze, sobě to zakazuji.

Běžíme po nábřeží k Palackého náměstí. Čím blíž jsme centru, tím víc je kolem diváků. Podporují nás, tleskají, pokřikují. To mě neskutečně nakopává, a po prokletých třech kilometrech se mi začíná konečně běžet lépe.

Plácám si s přihlížejícími, mávám jim, baví mě to.

Po čtvrtém kilometru, na Václaváku, je první občerstvovačka, voda i ionťák přijdou vhod. Na druhou stranu člověka tohle mini škobrtnutí obírá o čas.

Na šestém kilometru, u Karlových lázní mi vypovídá službu mobil. Jsem tedy bez kouče, který mi po každém kilometru hlásí, jak rychle běžím, jsem bez hudby. Jsem naštvaná a přesvědčená, že poletí ze skály.

Nicméně se tím nechci nechat rozhodit a běžím si po svém dál. Když mám nutkání přejít v chůzi, hecují mě slogany ostatních běžců, které mají na triku, hecují mě lidi kolem.

U železničního mostu nám hlásí, že máme v nohách osm kilometrů. Už jen dva! Běží se mi čím dál tím líp, opakuju si, že už jsou to jen dva kilometry a tímhle se snažím nakazit i běžce kolem, kteří by chtěli polevit. Nevím, jestli to, že už nám jdou naproti někteří běžci ukusující energetickou tyčinku, je víc motivující nebo demotivující. Stejně jako děda belhající se přede mnou.

Za chvíli je už před námi vidět cíl. Chci přidat, ale nejde to. Hecnu se asi až dvě tři sta metrů před cílem. Vítá nás moderátor, pomalu přecházím do chůze, sápu se po vodě a po banánu. Ukořistit tyčinku je těžký.

Protažení, doplnit vodu, v tom už mi pípe SMSka s časem 01:07:29. Mohlo to být lepší, ale vzhledem k tomu, co jsem dala přípravě, jsem spokojená. Honza, jak jsem předpokládala, mě dal: 01:03:13.

Vyzvedneme věci a… jdeme na pomyslné pivo. Já si totiž za odměnu dávám okurkovou limonádu a talíř těstovin.

Doufám, že před Grand Prix příští sobotu a tím zatraceným půlmaratonem o další týden později ještě něco naběhám…

Autor: Eva Fryšarová
Foto: Honza Pícha