AVL - Mizuno amatérská volejbalová liga

Jakože to běžně nemám úplně ve zvyku, tentokrát jsem si celkem věřila a nechala se unést. Toužila jsem zaběhnout pražský půlmaraton lehce přes dvě hodiny, klidně i dvě hodiny deset. Tudíž jsem z času 02:16:55 lehce zklamaná, byť je to oproti premiérovému Ústí zlepšení skoro o dvě minuty. Že jsi to vůbec zvládla, utěšují mě ostatní. Poměrně marně.

Alespoň mám motivaci řádně trénovat a na příště. Co jsem vlastně chtěla se svou přípravou? Byla lepší než před Ústím, ale ne dostatečná. Dvakrát dvanáct kilometrů maximálně, k tomu pár osmiček desítek, nikoho nespasí.

Nechala jsem se unést svým letošním zlepšením na deseti kilometrech. Ale vydrž to tempo ještě dalších jedenáct?!

Jak se půlmaraton blížil, střídaly se různé pocity. Velké nadšení a euforie. Úvahy o tom, jak mi bude a jak asi zdolám jednotlivé úseky. Strach. Negativní emoce, proč do toho vlastně jdu. A zase nadšení.

V úterý jsem si dala poslední desítku. Městem a za 57:55. Cítila jsem se skvěle. Další dny se až na lehký beach nesly v odpočinkovém duchu. Ve středu jsem si vyzvedla startovní číslo a ve čtvrtek si koupila nové ultratenké kalhoty. Budiž se obchodům s běžeckým vybavením zas nějaký čas vyhýbám! Přestože se nedoporučuje vyrážet na trať v něčem nevyzkoušeném, byly natolik příjemné, že jsem jim věřila.

Noc na pátek, a to, jak jsem se cítila celý následující den, mi na optimismu moc nepřidalo. Moc dobře jsem si pamatovala usus Miloše Škorpila, že není důležité, jak se vyspíte na závodní den, jako noc předem. Ale vysvětlujte to kocourovi, který si zamane, že se musí třikrát za noc přijít pomazlit, případně si vynucuje pozornost jinak.

Sbalit jsem se musela už ve čtvrtek večer, na start se jelo v sobotu ráno z Benešova. Vyzkoušet si tričko (není důležité vyhrát, hlavně u toho dobře vypadat), nacpat batoh několika variantami oblečení. Sice hlásí teplo a slunečno, ale kdo ví. Pouzdro na mobil, sluchátka, rychlý cukry, zahřívací a regenerační emulze, energetická a proteinová tyčinka. Startovní číslo! Boty.

V pátek večer jsem si dovolila k večeři pizzu, pak poseděla dvě hodinky na koncertě Tomáše Kluse a brzy spát. Opět Miloš Škorpil a jeho pravdivé „noc před závodem už toho moc nenaodpočíváte“. Usínala jsem s myšlenkami na půlmaraton, v noci se budila a průběžně kontrolovala, jestli jsem nezaspala.

Chudák přítel Jirka to se mnou absolvoval již od onoho čtvrtečního nákupu nových kalhot a musel vsakovat, jak jsem se průběžně těšila, šílela nebo ho pomalu proklínala, že mi to nerozmluvil. „Je dobře, že furt někde jsi, nemůžeš držkovat, že jsem furt někde já,“ shrnul to a přijal i nelehký úděl ocitnout se u Rudolfina v půlmaratonském kotli.

K snídani vyzkoušená ovesná kaše a ovoce. Před závodem ještě kafe, asi desetkrát vyčurat, vyhodnotit oblečení. Přestože a naštěstí předpověď úplně nevyšla, bylo spíš chladněji a zataženo, zůstala jsem u teplé varianty. Krátký rukáv jsem okoukala u většiny. Pozdravit se s kamarády, dát pusu Jirkovi a jít. Energetickou tyčinku jsem raději vzdala, aby mě na trati nevyhnala na záchod (běh a záchod je snad téma samo o sobě!) a neobrala mě o čas.

Už se to blíží, moderátorka odpočítává poslední minuty do startu a nahání závodníky do koridorů. Tři minuty před výstřelem poslední záchod.

V koridoru jsme jeden na druhém, ale že je nás tu přes dvanáct tisícovek ani nevnímám. A to ani po proběhu startem, kdy jsem se bála, že se pořád budeme štrůdlovat.

Zapnout hudbu, aplikaci, zamávat Jirkovi a nasazuji tempo. Ačkoliv se snažím, a myslím na to, že bych měla vyrazit spíš pomaleji, dav mě žene kupředu a po prvním kilometru mi aplikace hlásí nesympatických 05:37. Snažím se tedy ubrat, ale ani 05:49 na druhém kilometru není pro start optimálních. Vím to nejen já, ale i moje tělo, které mi tenhle přepal rázem vrací. Od půlky třetího kilometru mě začne dost píchat v boku a až za další kilometr, během něhož si musím udělat i pár svižných kroků, se to zlepší. Nemyslím na nic jiného než na dýchání, na to, že mě nic nebolí a trochu se na sebe zlobím za začátečnickou chybu.

Až do jedenáctého kilometru se mi daří držet pěkný konstantní čas kolem 06:10 na kilometr, na devátém dokonce zrychlím na 05:57. Jenže pak přichází trochu propad a začínám se přibližovat času 06:30. Další hloupost dělám na své první občerstvovací zastávce na desátém kilometru, kdy se snažím rychle napít za běhu. Cítím to další kilometr.

Někde mezi dvanáctým a třináctým kilometrem mě předbíhá vodič na čas 02:10. Sakra! Ale ani s rychlým cukrem nemám na to, abych držela jeho tempo. Sakra. Zbytek cesty se tedy ohlížím, a nechci ani vidět vodiče s 02:20.

Pak už využívám každé další občerstvovačky, přecházím u ní do rychlé chůze, sápu se po houbičce, kterou se vždy osvěžuju až do další stanice. Od šestnáctého kilometru běžím nejlépe za 06:45, občas si odpočinu rychlou chůzí, zejména když se profil trati trochu zvyšuje.

Aplikace mi hlásí zdolaný kilometr, kdežto kilometrovník je ještě o dobých pět set metrů dál. To mě irituje už od nějakého dvanáctého kilometru.

Pořád se ale cítím lépe než v Ústí, o ničem moc nepřemýšlím, vnímám hudbu, lidi a místa kolem mě a běžím. Od dvacátého kilometru už nechci zpomalit, před cílovou rovinkou už tuplem ne. Sbírám poslední síly a běžím a běžím a běžím. Povzbuzující diváci mi to samozřejmě usnadňují.

Konec. Pocit „hurá mám to za sebou“ zatím nepřichází, cítím se spíš blbě. Medaile, termofolie, cílová taška. Pití! Protahuju se, aplikace mi ukazuje 21,7 kilometru a čas 02:17. SMS s časem od startu 02:24:35. To mi na náladě nepřidává. Vyzvedávám baťoh a prodírám se mezi lidmi za Jirkou. „Kdybys doběhla o pět vteřin později, už jsem si myslel, že seš někde odpadlá,“ vítá mě. Dostanu pusu, postěžuju si a snažíme se dostat se pryč. Za pár hodin mě čeká vyhlášení AVLky v Hradci Králové. 

Psali jsme také:

Evíkův blog: Malá předzávodní euforie. A chci být jako Murakami! Běhat a psát
Evíkův blog: Místo kytky pórek. Ale sluchátka na běhání to navýsost vyžehlily
Evíkův blog: Zachrání mě na půlmaratonu jiné sporty? Výmluvy určitě ne
Můj první půlmaraton. Nechci myslet na to, že běžím, a tak dojde i na sex
Evíkův blog: Svůj první závod jsem chtěla po pěti stech metrech vzdát

Autor: Eva Fryšarová
Foto: Jiří Částka, www.mediafoto.cz