AVL - Mizuno amatérská volejbalová liga

Kamarád Adam, spoluhráč z liberecké AVL, který mi chtěl loni na ústeckém půlmaraonu běžet naproti, protože ho nebavilo dvacet minut stepovat v cíli, je nakonec pěkný zrádce. Ještě začátkem února jsme společně hořekovali, že nemáme naběháno, když tu mi najednou suše oznámil, že během pár dní má v nohou už čtyřicet kilometrů! A co prej jako já?! (jasně, že v tý době ještě stále pořád jen tu Ladronku)

Trošku mě naštval. Kdyby se podělil, že už se vrhl do tréninku, naběhala bych alespoň polovinu toho, co on. Nicméně i opožděná motivace je motivace, a ruku v ruce s radami v článku českého běžeckého guru Miloše Škorpila, snažím se dostat na trať dvakrát třikrát týdně. Bolí to, ale jde to. Nové krédo „Musíme trpět teď, abychom netrpěli na půlmaratonu“ žene vpřed. Už mám za sebou i desítku, nebo mi to hezky domů vychází na sedm kilometrů.

Jenže rozvrhnout si výběhy není jednoduché. Lavíruju s prostorem pro regeneraci. Spinning, kruháč, beach, volejbal, nějaká ta večerní zábava (pití (skoro) zakázáno), práce, práce, schůzky, práce… a narvi k tomu tři hodinky týdně pro běh.

Plánovat musím v duchu, potají. Nedávno jsem příteli večer napsala: „ráno musím jít běhat, to ještě budeš spát.“ Mohlo mi by být jasné, že z toho chvilkového záchvěvu nic nebude, a že se mi RÁNO opravdu chtít nebude.

Taky že nechtělo a přešla bych to. Kdyby mě hned, co otevřel oči s úšklebkem nepopíchl: „Neřikalas, že půjdeš běhat?!“ Hodila jsem si polštář přes hlavu… a klimbala dál. Jenže mě i rozčílilo, že jsem své předsevzetí nedodržela, a on o tom ví!

Na druhou stranu je to stokrát lepší varianta, než kterou nedávno zmiňuje článek na iDnesovém RunGo: To už jdeš zase běhat? a partner, který žárlí i na čas strávený na okruhu a podezřívá snad i běžecký boty.

Mám štěstí, že od přítele, který není až zas takový sportovní nadšenec, ač nachodit je schopný desítky kilometrů, mám podporu. Hlavně ho nenutit, aby si šel zaběhat, nedejbože zahrát volejbal, se mnou.

Jakmile jsem porouchala už asi desátá sluchátka – přičemž nejzběsilejší historka je o tom, jak se mi při dobíhání tramvaje zaseklo sluchátko ve dveřích a tramvaj s ním odjela – vybral mi na internetu nová a hned druhý den jsem je mohla otestovat. Stejně jako když mi zplesnivěla zlatá litrová flaška na spinning, oběhal půl Prahy, abych měla novou.

Jediné, čeho se asi nikdy nedočkám, je květina. Jasně, stejně by z ní největší radost měl kocour, který by z ní do hodiny udělal torzo, ale jsem dívka jako každá jiná. Před čtrnácti dny to už už vypadalo, že se dočkám... Spletla jsem se, byl to pórek. Abych měla na vaření. A stejně se ho hned jal ohryzávat kocour.

A vůbec, z tý flašky mám stejně větší radost než z nějaký kytky. 

Psali jsme také: 

Evíkův blog: Zachrání mě na půlmaratonu jiné sporty? Výmluvy určitě ne
Můj první půlmaraton. Nechci myslet na to, že běžím, a tak dojde i na sex
Evíkův blog: Svůj první závod jsem chtěla po pěti stech metrech vzdát

Autor: Eva Fryšarová
Foto: Jiří Částka, www.mediafoto.cz, archiv autorky