AVL - Mizuno amatérská volejbalová liga

Definitivně končím s fňukáním nad svým půlmaratonským časem. Za prvý nejsem chlap (se kterými mám tendenci se porovnávat), za druhý mám krátký nohy (a zadek!), za třetí jsem podcenila vytrvalostní trénink (půlmaraton nejsou dvě desítky), za čtvrtý jsem vlastně vůbec doběhla do cíle (hurá!) a jsem v horní části horší půlky a hlavně: když to tu teď zase analyzuju, za poslední dva roky, na to, že vlastně až zas tak moc neběhám, jsem udělala pokrok!

Vrátím-li se o několik let zpátky, patřila jsem k části populace, která běh bytostně nesnáší. Co na tom někoho může bavit? A tak.

Všechno to změnily prakticky až jedny „lakostky“. Nová ne zcela levná vycházková obuv mi vydržela sotva půl roku, a tak jsem se ji jala reklamovat. Vyměníme vám je, ale musíte si v týž hodnotě vybrat jiné zboží. Nějakou dobu jsem chodila do onoho obchodu a nic se mi nezamlouvalo. Až jsem rezignovala a vybrala si svítivě oranžový „najky“, že v nich můžu trajdat po městě. Byly běžecký.

Když už mám běžecký boty, měla bych taky běhat, že jo?!

Navíc, když jsem se zavázala, že s redakcí Žižkovských listů poběžím desetikilometrový Nike Run Prague 2012.

Tož vyrazili jsme (asi poprvé) v červenci s kamarádem Michalem na Ladronku, že to zkusíme. Byla jsem jedině pro indiánskou chůzi, a tak jsme chvíli běželi, chvíli šli. Byla jsem vyřízená a výsledek nebyl ani pět kilometrů. Na příště to vypadalo podobně. Logicky jsem žádný závod neběžela a stále umírala na třetím kilometru, což mě nebavilo.

Velký zlom přišel až v únoru březnu 2013, kdy jsem začala pravidelně dvakrát týdně cvičit s trenérem Tomášem Miřátským ve Studiu Fitnessie. Po dvou měsících takového drilu jsem si šla zaběhat a najednou jsem z fleku zdolala desítku. Cítila jsem se skvěle a hlavně získala motivaci pokračovat.

Načež došlo k výměně obuvi, kdy jsem „najky“ s měkkou podrážkou vyměnila za špičku na silniční běh Mizuno Wave Rider 16.

Následně začínáme se Sašou v rámci AVL koketovat s běžeckými eventy. Když už to pořádám, musím to praktikovat! S kamarádem Honzou, abychom měli motivaci pravidelně běhat (Honzova cesta za vzdálenostmi je dost podobná té mojí), hlásíme se na další We Run Prague i ústecký půlmaraton. Když to teď píšu, asi jsme se museli zbláznit!

Pražskou desítku jsem chtěla zatratit po pár stech metrech a nakonec doběhla v čase 1:07:29. O týden později jsem po beachovém turnaji zdolala stejně dlouhou Grand Prix v čase 01:04:32. A další týden na to historicky první půlmaraton s časem 02:18:06.

Teď jsem v zimě jsem běhání moc nedala, začátkem února jsem si oběhla čtyřkilometrovou Ladronku, pár dalších výběhů a teď za sebou nechávám desítku pod hodinu! Aprílový trénink za 00:57:55 a první část pražského půlmaratonu za 01:00:51. Na celé trati oproti premiéře zlepšení dvě minuty.

Sečteno, podtrženo: pokrok. Ale aby mi to docvaklo, muselo mi to vysvětlit několik blízkých a musela jsem si udělat takovouhle analýzu do historie. Ponaučení z toho plynoucí, nepolevovat v tréninku, myslet pozitivně, chválit se! Nepolevovat v tréninku, myslet pozitivně, chválit se!

Psali jsme také:

Evíkův blog: Pár začátečnických chyb a zklamání z času. Můj pražský půlmaraton 2014
Evíkův blog: Malá předzávodní euforie. A chci být jako Murakami! Běhat a psát
Evíkův blog: Místo kytky pórek. Ale sluchátka na běhání to navýsost vyžehlily
Evíkův blog: Zachrání mě na půlmaratonu jiné sporty? Výmluvy určitě ne
Můj první půlmaraton. Nechci myslet na to, že běžím, a tak dojde i na sex
Evíkův blog: Svůj první závod jsem chtěla po pěti stech metrech vzdát

Autor: Eva Fryšarová
Foto: Archiv autorky