AVL - Mizuno amatérská volejbalová liga

Ještě loni pískali pro AVL regulérní rozhodčí jen celostátní finále a finále první až páté ligy v Praze. V této sezóně se tento trend mění a pražské vyšší soutěže budou oficiální sudí rozhodovat pravidelně. „AVLce to stoprocentně prospěje, hráči mají na pravidla jiný pohled a teď si den na turnaji víc užijí,“ říká Alena Pechá, která má za sebou už dvacet let na empajru, včetně mezinárodních soutěžích, a svého času byla snad jedinou rozhodčí – ženou u nás.

Je pro AVLku lepší, že vyšší ligy budete pískat vy?
Stoprocentně. Hráči mají z pole na všechno jiný pohled, takže se hádají, což je normální, funguje tam rivalita. A tomu profi rozhodčímu, pokud ho znají a ví, že je spravedlivý, do toho nikdo povídat nebude. Pro ně je dobře, že tu ten rozhodčí je. Pak si ten zápas víc užívají, v klidu a pohodě.

To nefunguje, když by tam místo tebe seděl hráč?
Je to špatně pro úroveň hry i klid na hřišti. Ten rozhodčí vkládá do hry to, že hráči si jdou zahrát v klidu a on tomu má napomoct tak, že správně rozhodne nebo je usměrní. Když tam bude sedět hráč, se kterým se znají, nefunguje to. Přece jen ten rozhodčí má o stupínek vyšší postavení, oni to ví a krotí se.

S tebou se netroufnou hádat?
Na mě si nikdy netroufnou. Často mě znají ze soutěží a ví, že když to takhle písknu, je to tak. Už jsem profláklá.

Pochválila bys hráče AVL za to, že znají volejbalová pravidla? Nebo mají mezery?
Nechci jim ubližovat, ale určitě je neznají detailně, což je právě specializace toho rozhodčího. Spíš je znají z toho pohledu, že volejbal hrají léta, tak se to nějak naučí, ale ty detaily jsou jim už trochu vzdálené.

S čím máme největší problém?
Těch změn v pravidlech je už mnoho a lidi to nestihnou zaregistrovat. Teď jsou problém přešlapy. Třeba se naučí, že se nesmí přešlapovat. Ono se smí, ale nesmíš omezit protihráče, ublížit mu, furt musí něco zůstat v tvém hřišti, což oni ani z pole samozřejmě nevidí. Pro ně je lepší nelézt tam vůbec. Ty jednotlivý detaily ze hřiště nevnímají, a ani nemůžou, protože to je hukot.

Jak hodnotíš úroveň našeho volejbalu, znáš nás už asi pět let?
Šla hodně nahoru. Lidi si jdou na AVLku zahrát a chtějí vyhrát, což je super, takže se obklopí dobrými hráči, aby se jim to povedlo.
Když si vzpomenu na ty začátky, bylo to na usnutí. To se nám pak i těžko píská, protože ty pravidla nemůžeš úplně dodržovat, protože by si nezahráli. Musíš hodně povolit.

Saša mi vyprávěl, že na AVL chodíš moc ráda, dokonce nás pískáš raději, než soutěže.
Moc mě to baví! Stále tu potkávám lidi ze soutěží, nebo když jsem pískala dorost, a najednou vidíš, jak ti lidi zestárli. Taková radost, že vydrží u sportu.
Pískám tu ráda, protože je tu pohoda, super atmosféra, klídek, lidi, co sportují, mají smysl pro pořádek.

Pískání se věnuješ už kolem dvaceti let. Co tě k tomu vedlo?
Začala jsem potom, co jsem skončila s aktivní hrou. Mám vystudovaný sport, specializace gymnastika a volejbal a hrála jsem léta letoucí. Chtěla jsem zůstat s volejbalem v kontaktu, těma lidma. Jsou to prakticky furt ty stejný lidi, můžeš je vídat, pořád si s nima máš co říct, a v tom je to fajn.

Rozhodla jsi někdy špatně, že si pak doma zpytovala svědomí?
Mám pocit, že abych o tom věděla, to se mi nikdy nestalo. Znám rozhodčí, kteří jdou na hřiště s tím, že ti musí prohrát. Nebo si sledují, teď jsem pomohl těm, teď musím zas těm. To já tak nemám, a kdyby ses tu zeptala hráčů, potvrdí ti to. Dám svůj krk za to, že jsem nikdy nikomu záměrně neublížila. Udělám chybu, to je normální a taky jsem kolikrát řekla „moje chyba“. Jsem spravedlivá, jednak jsem to hrála, jednak jsem kantorka, tam člověk musí být spravedlivý, tak myslím, že se to odráží i na tom hřišti.

A seš přísná?
Jsem, to vím. Nekompromisní.

Ani chlapi si na tebe nedovolí, když seš rozhodčí – žena?
Nikdy, a ne kvůli tomu, že jsem žena, ale protože jsem si tu udělala nějaký respekt. Když přicházím na hřiště, tak si dokonce špitají, to je ta nejpřísnější rozhodčí.
A to chlapský soutěže pískám většinou, baví mě to víc a i na svazu to ví a dávali mi je častěji. Ženský jsou pomalý, nehádají se. Chlapi jsou živí, víc si povídají mezi sebou, mně do toho povídají.

Jaký je vlastně poměr mezi rozhodčími ženami a muži?
Teď se to malinko zlepšuje, ale když jsem začínala, byla jsem snad sama. Což byla fajn, to jsem byla pyšná. Teď už se dbá na to, aby byly i rozhodčí ženy a mladý holky se tam skutečně objevují.
Jediný, co vytýkám, když jde dělat rozhodčí člověk, který nikdy volejbal nehrál. To je trochu mínusový. Ti, co hráli, ví, jaká může nastat atmosféra, že na hřišti fungujou nervy, že občas ujede sprostý slovo. A ti, co nehráli, tak to hned řeší kartama a napomenutím, což já nedělám.
Sama vím, že když mi to nešlo, nadávala jsem, z člověka se ten adrenalin musí dostat. Když si někdo nadává, nebo někomu, tak to do určitý míry toleruju. Vždycky si vzpomenu, co jsem byla na hřišti za rapla já.

Autor: Eva Fryšarová
Foto: Eva Fryšarová