AVL - Mizuno amatérská volejbalová liga

Patří ke špičce v oboru u nás. V roce 2006 získal za „nejlepší fotografii z motoristického sportu od českého fotografa“ první místo v soutěži Zlaté oko. Nedávno jsme navíc měli tu čest, že nám sportovní fotograf Petr Frýba nafotil přípravný turnaj AVL v Plzni.

Dost mě překvapilo, že volejbal jsi fotil poprvý. To tě tvůj tým nepřemlouval, hele pojď nám udělat nějaký fotky z volejbalu?
Přemlouvali mě, ale říkal jsem, že v tom případě nemůžu hrát, a to jim zas hrozně vadilo. Tak pak zjistili, že to nepůjde. Ale tys mě potom přemluvila.

Seš už takovej profík, žes přišel a ono to hned šlo, nebo sis s tím musel chvíli hrát? V halách je strašný světlo.
To světlo byl problém, jakmile člověk fotí vevnitř a nemůže si to sám nasvítit, musí brát to, co tam je, není to lehký. V Plzni jsou navíc strašný žlutý halogeny. Co se týče tý akce, tak člověk je zvyklej. Když jsem začal fotit hokej, tak tím, že jsem žil v Litvínově, chodil na každej zápas, dokážu leccos předvídat a stíhat tak ty správný záběry. Tady zase tím, že volejbal hraju, sleduju nahrávačku, kam to hodí a už jsem připravenej to zachytit. Akce byla v pohodě, ale co jsem koukal i na jiný fotky, tak s tím světlem bojuje každý.

Takže to, že nemáme skvěle barevný fotky, to není problém ani můj, ani foťáku, ale těch blbých světel?
(Smích) to je těžká otázka. Světlo je blbý, ale člověk se s tím musí nějak poprat. Určitě se z toho dá vytáhnout víc. Dělal jsem to poprvý, takže když jsem pak na ty fotky koukal, občas mě ještě něco napadlo. Možná, až zas budu příště fotit volejbal, tak to zkusím ještě jinak.

Nicméně nejčastějším cílem hledáčku tvýho fotoaparátu jsou auta.
Auta fotím od začátku, a pak jsem k tomu víceméně náhodou přibral i hokej. Žil jsem osmnáct let v Litvínově, a tak jsem k němu měl blízko. Fotil jsem pro agenturu, která dělala motorsport a zároveň hokej a tehdy mi volali, že jim vybouchnul fotograf, jestli bych nenafotil hokej. Chytil jsem se toho a od tý doby pro ně fotím furt. Teď jsem k tomu ještě přibral golf a možná i volejbal (smích).

Auta, stále to samé, fotíš už deset let. Ještě tě to neomrzelo, máš tam pořád co novýho objevovat, jak si s tím hrát?
Určitě mám, protože ani po tolika letech nemůžu říct, že to všechno umím. Pořád jsou nový věci, nový trendy, člověk musí jít s dobou. A vždycky se dá vymyslet něco novýho.

Je běžný, že se fotograf takhle úzce specializuje?
V týhle branži to normální je. Když chce člověk být v něčem nejlepší, tak nemůže dělat deset věcí najednou, musí se soustředit na to jedno. Když chci aby mě uživil motosport, musím být pořád na závodech. Hokej je jako doplněk ideální, v zimě závody moc nejsou, jede se akorát v lednu ta Dubaj, pak švédská a norská ralley, Ralley Monte Carlo. A na AVLku si čas udělám. Naopak přes léto, když manšaft shání někoho na turnaje, já nemůžu, víkendy jsou pro mě zabitý.

Ve svém portfoliu máš nicméně i nafocený kalendář, kdy ti pózovala modelka. Takže si občas od akce odskočíš do ateliéru?
Mám rád akci. Nezdá se to, ale jeden záběr v ateliéru se připravuje třeba dvě hodiny. Než se ty modelky nalíčí, učešou, čekám hodinu, něco se nafotí a pak znova. To je na mě děsně zdlouhavý, nemám rád prostoje. Pro mě je ideální, když jedu na závody a tam to odsejpá, tam jsem třeba i ve stresu. Harmonogram sedí na minuty a člověk musí všechno stíhat. Ale nevyhýbám se ani ateliéru.

Slyšela jsem, že prvním impulsem, kdy ses rozhodl pro focení, byl kotrmelec, který se ti povedl vyfotit.
Tehdy jsem měl čtrnáct dní nový foťák. Ve studiu jsme potřebovali slušnej stroj, a tak jsem si pořídil první digitální zrcadlovku od Canonu, která byla na světě. Stála strašnej ranec a oproti dnešním foťákům neuměla nic. Šel jsme se podívat na Rallye Šumava a shodou okolností byl u toho, když tam jeden z předních jezdců otočil auto přes střechu na všechny čtyři kola, zařadil a zmizel. Tenkrát jsem to poslal do Světa motoru a tam to otiskli. To byl takový impuls, kdy jsem si říkal, jo, tak ono by to možná šlo. Začal jsem jezdit po závodech a dneska už jsme prakticky každej víkend někde pryč. Přes týden pak sedím doma u počítače, zpracovávám fotky a zasílám je do redakcí.

Utekl si z grafickýho studia.
Dělal jsem v Plzni v grafickým studiu, vizitky, plakáty, billboardy, často jsme potřebovali něco nafotit a často jsem u toho asistoval. Něco jsem pochytil a pak jsem si už kolikrát říkal, že bych to dokázal vyfotit líp. Pustil jsem se do focení a nakonec u něj zůstal.

A dnes ve svém oboru patříš u nás ke špičce.
Já bych to tak neřekl, ale když to tak říkáš, tak asi jo (smích). Je fakt, že na týhle úrovni tady v Čechách těch fotografů není tolik.

Dneska už tě tedy živí jen focení?
Úplně. Člověk se musí otáčet, ale za ta léta jsem si už vybudoval nějakou pozici, a tak vím, že mě to uživí.

Na druhou stranu, tvoje práce je ti koníčkem, sice je to klišé, ale jak tě tak poslouchám...
U mě se to splnilo úplně přesně. Dělal jsem v Plzni strojárnu a představa, že bych někde v plzeňský Škodovce trávil osm a půl hodiny u rýsovacího prkna, to pro mě bylo něco hroznýho. Jakmile to po revoluci šlo, vykašlal jsem se na to.

Ale na grafiku, focení, člověk musí mít asi trochu talentu.
Možná jo, ale mně přijde, že to všechno je takový hrozně jednoduchý. Není to tak, že bych nad každým záběrem horečnatě přemýšlel, všechno to tak nějak vyplyne.

Když tě však vzali do grafickýho studia, nějaký cit pro tvary, barvy, ... asi v sobě mít musíš.
Něco takovýho asi jo. Když jsem byl malej, furt jsem si kreslil auta. Ale to focení byl takovej risk, skok do neznáma. Tou grafikou bych si asi vydělal víc, uživit rodinu focením je náročnější. Člověk je venku o víkendech, za každýho počasí, a když je hnusně, člověka to nebaví. Tím, že jsem z reklamky, mám rád takovýty fotky na plakát, krásně barevný. Třeba auto a za nim ještě další auta. Prostě ta fotka měla ještě nějakej druhej plán, nejen vyfocený auto na trati. Jenže když je zataženo, prší, nepovede se mi to, jsem naštvanej. Jsou chvíle, kdy bych se na to vykašlal...

Jaký momenty fotíš na závodech nejradši? Auta na dráze, hezký holky nebo emoce?
Musím nafotit všechno. Když fotím pro nějakej tým, a že pro ně fotím hodně, když vyhraje nebo je na bedně, je povinnost fotografa to mít. Bylo by špatný, kdyby vyhráli závod a já jim dal jednu fotku ze stupňů vítězů a neměl tam nic, jak dojeli do cíle, jak se radujou, objímaj s mechanikama...

Takže musíš sledovat i vývoj závodu?
Určitě, všechno si musím hlídat. Začne závod, stopuju si, kolik přesně mám času a pak lítám od zatáčky do zatáčky, zjišťuju pořadí, jak se to vyvíjí, jestli nemám být v cíli dřív, hroznej blázinec. Závod na okruzích se jede třeba půlhodiny hodinu a člověk během toho musí stihnout třeba pět deset míst, který jsou kus od sebe. Teď ještě musím být i na startu, nafotit je s hosteskama, modelkama, pak v první zatáčce, kde většinou bejvá nějaká rána, musím mít všechno.

Kolik za jeden závod uděláš fotek?
Strašně moc. Když člověk fotí jako amatér, tak se mu dobrej záběr může povést, když fotí jako profík, musí se mu povést. A aby ta pravděpodobnost, že se ten záběr povede, byla co nejvyšší, musí se fotit hodně. Aby pro ten tým nebo ten časopis udělal výběr fotek, za který ručí, že je to opravdu špička. Na závodě člověk musí lítat z jednoho místa na druhý, nelze dát dvacet fotek z jednoho místa, musí to být rozmanitý.

Pět set, tisíc?
Deset tisíc.

Vážně?
Jo.

A pak teda přijedeš domů, hodíš to do počítače..
..a manželka mě celej tejden proklíná, protože to musí roztřídit.

Manželka?
Teď už se mnou na závody i jezdí, protože v jednom člověku už se to nedá pořádně stíhat. Třeba mi svítí, řídí, hodně mi pomáhá. Fotky se roztřídí a pak pro týmy připravuju Cdčka s fotkama, který mají pro svý marketingový účely.

Kolik jich má ve výsledku ten tým?
Asi dvacet procent jich jde dál.

S tím, že je ještě různě upravuješ?
Ideální je upravovat co nejmíň. Protože každá úprava v tomhle množství zabírá strašně času. Dnes, kdy už mám profi tělo, v současný době asi to nejlepší, to už fotí tak, že se s tím nemusí moc dělat. Tím ušetřím hodiny času. Dřív, s prvníma zrcadlovkama, než se srovnaly barvy, než jsem to doostřil, ztrácel jsem strašně času. Dnes už to nejde, v tom množství to už musí lítat, aby měl člověk v týdnu třeba čas i na volejbal a na rodinu.

Kolik k tomu potřebuješ fotografickýho vybavení?
Těla mám dvě, to je povinnost. U těch digitálních zrcadlovek odchází závěrky a není větší průser, než když se to stane na závodech. Objektivů asi pět, abych pokryl celej rozsah ohniskovejch vzdáleností, s tím si vystačím.

Máš svoje oblíbený fotky? Seš jimi doma obklopený?
To jo, pár jich vystavenejch mám a k většině se váže i nějaká story. Třeba tu fotku, se kterou jsme vyhrál Zlatý oko tam mám, protože ta se povede, nechci říct jednou za život, ale párkrát. Ale tím, že člověk má laťku nastavenou hodně vysoko, těch fotek, který se mi fakt líbí, a kde je k tomu i něco víc, těch není zas tak moc. Na druhou stranu díky tomu ty lidi ví, že když dostanou fotku ode mě, bude to kvalita.

Těží rodina z toho, že má doma fotografa? Fotíš rodinný události, dcery, ..?
Bude to znít blbě, ale hrozně nerad. Buď fotím a věnuju tomu sto procent svýho času, myšlení, všeho, nebo odpočívám. Manželka ví, že když vezmeme na dovolenou velkej foťák a já si ho vezmu do ruky, tak v tu chvíli může zapomenout na nějakej výlet. V tu chvíli tam začnu lítat a fotit, nejde to dohromady.

Kromě toho, že sport fotíš, taky sám sportuješ. Jak dlouho hraješ AVLku?
Letos druhým rokem.. Chodili jsme hrát volejbal dvakrát týdně, začínali jsme takovým rodinným volejbalem, ale pak jsme začli hrát trochu tvrdší hru. Jenže to nám pak už přišlo furt stejný, tak někoho napadlo, že bychom mohli zkusit AVLku. Ze začátku byly velký obavy, že dostaneme děsně na frak, že tam nemáme co dělat, ale hned v první sezóně jsme skončili uprostřed druhý ligy. Takže spokojenost a hlavně jsme se rozkoukali, zjistili, co a jak a letos do toho jdeme naplno a bez obav.

Děláš i jiný sporty?
No.. (přemýšlí)... občas jsem chodíval hrát hokej, do tý doby, než jsem dostal do hlavy. Tenkrát jsme si šli zahrát, já upadl, praštil jsem se do hlavy, že jsem byl v bezvědomí. Naštěstí s náma hrál zvěrolékař, kterej mi vytáhnul jazyk, a tak mě srovnal. Vlastně to dokonce bylo v době, kdy jsem začal fotit, takže si ze mě dělaj srandu, že jsem se praštil do hlavy, rozsvítilo se mi a zjistil jsem, že jsem fotograf.

Autor: Eva Fryšarová
Foto: Petr Frýba
Foto Petra Frýby: Eva Fryšarová