AVL - Mizuno amatérská volejbalová liga

Kdysi bývalá opora elitního volejbalového týmu Jihostroj České Budějovice, dnes opora prvoligového týmu s názvem Dorotka Máchalová hradecké Mizuno Amatérské volejbalové ligy. Jednačtyřicetiletý dvoumetrový blokař Miroslav Šotola (na smínku vlevo v bílém triku jako divák loňského ME v Karlových Varech) je cenným novým přírůstkem AVL.

Hlavní organizátor Saša Mráz s oblibou říká, že profesionální volejbalisté si v AVLce užívají volejbalový důchod. Je to přesně tvůj případ?
Sám bych to lépe neformuloval. AVLku zkouším první rok, ale samozřejmě jsem o ní slyšel mnohem dříve, od Bulhara i bývalých spoluhráčů z Budějovic. Znamená pro mě trochu aktivního pohybu a hlavně možnost setkání s kamarády.

Tým, se kterým hrajete, Dorotka Máchalová, se letos probojovala do první ligy a hned tam řádí – po pěti zápasech se drží v čele tabulky. Je to i tvoje zásluha?
Jedná se jednoznačně o kolektivní úspěch. Ale doufám, že jsem alespoň trochu platným členem týmu.

Nenudí se hráč tvých kvalit v amatérské soutěži?
Vzhledem k tomu, že roky a kilogramy přibývají, je pro mě naopak úroveň AVLky zbytečně vysoká.

Takže s přibývajícím věkem cítíš ztrátu kondice, techniky?
Skáče mi to stejně jako dřív, jen ta síť je každým rokem nějak výš a výš (smích).

Kromě volejbalu, udržuješ si formu ještě jinak?
Jednou týdně hodina a půl nohejbálku s kamarády a každý den procházka s kočárkem.

Dokážeš odhadnout, jak by to dopadlo, kdybys za Jihostroj nastoupil dnes? Dokázal bys udržet tempo s dnešními hráči?
Myslím, že by to dopadlo tristně a ani bych to raději nezkusil. Rád bych, aby si mě tam diváci pamatovali jako volejbalistu.

Hraje podle tebe teď tým jiný volejbal, než hrával za tvé éry?
Nechci, aby to vyznělo namyšleně, ale myslím si, že náš tým z roku 2000, s Jirkou Popelkou, Ondrou Hudečkem, Karlem Kvasničkou a dalšími vynikajícími hráči by se současným týmem Jihostroje sehrál minimálně vyrovnanou partii.

Sleduješ, jak si Jihostroj vede dnes?
Sleduji a díky synovi, který působí v mládežnickém týmu Jihostroje mám ty nejaktuálnější informace.

Vraťme se teď na začátek tvojí volejbalové kariéry. Kde je?
V Kolíně v roce 1980 s občasnými přeběhy k jiným sportům. Volejbal definitivně zvítězil v roce 1986, kdy jsem dostal nabídku trénovat a hrát dorosteneckou ligu za Lokomotivu Nymburk.

Kam vedly tvé kroky potom?
Úplně na začátku byla Jiskra Kolín, pak tedy Lokomotiva Nymburk, na to vojna v Dukle Liberec a potom deset sezón za Jihostroj. Při tom jsem si ještě na jednu sezónu odskočil do první rakouské ligy za Union Enns.

Dokonce jsi se dostal také do reprezentace.
Moje působení v reprezentaci bylo spíše epizodní, absolvoval jsem několik přípravných období, ale nikdy jsem se nedostal do konečné nominace na ME nebo MS. 

Jak vnímáš tu dnešní situaci, kdy český tým vede trenér Bernard a někteří hráči pod jeho vedením odmítli trénovat?
Trenéra Bernarda neznám, od kluků z nároďáku vím, že je to velice náročný trenér a jestli pod ním někteří hráči nechtějí trénovat, je to jejich volba. Otázkou zůstává, zda by pod jiným trenérem reprezentovat chtěli.

Po působení v Jihostroji jsi odešel zase do Kolína...
Tohle, tuším, chápe každý, kdo měl někdy sport jako zaměstnání. Z volejbalové komunity se nedá odejít úplně, ale myslím, že bylo načase nechat aktivní hry a věnovat se třeba výchově mládeže, organizaci klubu a podobně.

Jak vlastně člověk pozná, že je čas odejít? Je to těžké rozhodování?
Všichni profesionální sportovci ví, že jejich kariéra někdy skončí a záleží na každém, jak se na to připraví. Mně konkrétně se ještě končit nechtělo, ale racionální důvody převážily. Výkonnost, zdravotní stav, obměna kádru, to všechno dohromady se projevilo v roce 2003 i u mě.

Zůstala ti nicméně z této velké životní etapy přátelství?
S několika bývalými spoluhráči i protihráči jsem i po deseti letech od skončení kariéry v kontaktu, občas se potkáváme, takže myslím, že určitě.

Autor: Eva Fryšarová
Foto: Kamil Jáša/Deník